Humanitární mise pro mě znamenají profesní i lidský reset. 

Vyjet pracovat někam úplně do neznáma a pracovat tam jako chirurg v atypických a často improvizovaných podmínkách vyžaduje jistou dávku dobrodružnosti a zdravé drzosti. Současně to vyžaduje i obrovskou zodpovědnost a bohaté zkušenosti a vědomosti a to je potřebné stále mít na paměti. Nejezdíme na mise něco si zkusit ale jezdíme tam léčit nuzné lidi. 

Z hlediska lidského je to nemaskovaná, přímá zkušenost s životem lidí v zcela jiných historických, náboženských, společenských i ekonomických podmínkách. Překvapením je zjištění, že nuzní lidé v zapomenutých koutech světa někdy s těžkým postižením jsou často spokojenější a s životem smířenější než my v rozvinutém srdci Evropy.

Během misí si stále více uvědomuji, že obohacování je oboustranné. Nejsem to jenom já, kdo dává, ale zároveň se i já stávám bohatším. Pochopili jsem jiný vztah lidí k sobě a okolí. Lidé více ctí rodinné tradice a soužití, žijí více v kontaktu s přírodou. Nevytěsňuje se osobní zodpovědnost za vlastní stav, nemoc i smrt je chápána jako součást života. Vztah mezi pacientem a lékařem je podstatně čistší. Pacient přichází, aby mu bylo pomoženo, a lékař se snaží pomoci. Tak je to všemi chápáno a funguje to.

Při každém návratu je mi jenom líto stále stejně intenzivní uvědomění si toho, jak se u nás máme dobře a jak málo si toho vážíme.