Po válce zůstalo v zemi mnoho tisíc postižených, zejména mladých lidí. Jenom lidí s amputací horní končetiny je v zemi registrováno více než pět tisíc. Pro tyto zmrzačené neexistuje v zemi žádná adekvátní pomoc. A právě pro ně byl zorganizován projekt ve spolupráci vlády Sierra Leone a vlády Itálie, který finančně zajišťovala italská nadace Fondazione Don Carlo Gnochi. Odborným garantem projektu byl profesor Marco Lanzetta z Itálie, prezident Italské společnosti chirurgie ruky. I když byl projekt zaměřen na pomoc lidem postiženým válkou, brzy se spektrum pacientů rozrostlo i na lidi s jinými úrazy a jejich následky, vrozenými vadami, deformacemi po nemocech apod.
Našemu dlouholetému přátelství právě s profesorem Lanzettou vděčíme za to, že jsme byli vyzvání k účasti na projektu. Mise byla koncipována turnusovým způsobem. V tříměsíčních intervalech vyjížděly na dva až čtyři týdny týmy ve složení chirurg- specialista na chirurgii ruky, instrumentářka a anesteziolog. Pak následovala etapa rehabilitace.
Působili jsme v městě Makeni, což je zhruba stotisícové město ve vnitrozemí asi 150 kilometrů od hlavního města Freetownu. V tomto městě bylo pro misi zbudováno samostatné křídlo v již existující nemocnici. Organizace práce byla náročná. Veškerá perioperační péče o pacienta byla na přítomném týmu. V praxi to znamenalo, že jsme ráno před operací uklidili a dezinfikovali operační sál, nachystali nástroje a přístroje. Připraveného pacienta jsme převezli na sál, kde se ho ujal anesteziolog. V této době chirurg prováděl ranní vizitu a převazy. Následovala operace, která průměrně trvala kolem čtyř hodin. Posléze jsme pacienta převezli na oddělení, umyli a dezinfikovali sál, vyčistili a sterilizovali nástroje, nachystali vše na další den. Za těchto podmínek bylo možno provést jednu větší nebo dvě malé operace denně.
Během našich dvou misí jsme provedli jednadvacet operací, z toho devět u dětských pacientů, nejmenší byla sedmiletá holčička. Zajímavou zkušeností bylo pro nás řešení následků po kousnutí hadem, které způsobí těžkou jizevnatou kontrakturu ruky. Tyto pacientky jsme operovali tři, vždy se jednalo o děti, které byly pokousané hadem v raném věku. Taky jsme řešili několik pacientů, kteří měli deformace ruky a kontrahující jizvy po popálenině. V této zemi je popálení dětí velmi častým úrazem, protože většina přípravy jídla se děje na venkovním otevřeném ohni, kolem kterého je shromážděná celá rodina. Dále jsme operovali několik dětí s dětskou obrnou a s ochrnutím ruky. U nich jsme prováděli většinou prodlužování šlach, uvolnění kontraktur a šlachové přesuny. Pouze tři naši pacienti měli válečné poranění. První z nich měl amputovanou část palce a ukazováku na pravé ruce, u něj jsme provedli prodloužení palce pomocí kostního štěpu z pahýlu ukazováku a místního laloku z palce. Další pacient byl po devastačním střelném poranění. V podstatě mu chyběly všechny šlachy natahovačů ruky a kvalitní kožní kryt na hřbetní straně levého předloktí. Zápěstí a prsty byly v těžké kontraktuře v ohnutí bez možnosti natažení. U něj jsme provedli odstranění zápěstních kůstek s pevnou fixací zápěstí v optimálním postavení a transpozici části šlach ohýbačů na místo natahovačů. Asi nejtypičtějším válečným poraněným v naší sestavě byl pětadvacetiletý pacient, který měl levou ruku amputovanou v zápěstí, na pravé měl přerušené všechny šlachy, cévy a nervy v dlani. Poranění mu způsobili rebelové, když mu bylo patnáct let. Amputovanou ruku jsme pacientovi vrátit nemohli, na druhé ruce jsme ale provedli rekonstrukci šlach a nervů, takže po výkonu mohl prsty znovu hýbat.
Je přirozené, že takový projekt nezůstal bez povšimnutí okolí. Postupně docházeli i pacienti s jinými problémy. Konzultovali jsme akutní zlomeninu bérce, vrozenou luxaci kyčle, následky luxace ramene a dokonce pacientku s rozsáhlým tumorem v oblasti hlavy a krku. Bohužel zaměření projektu, ale i zázemí pracoviště nám neumožňovaly pomoci všem. Nicméně operovali jsme i dva pacienty mimo projekt. U jednoho dítěte jsme řešili velikou keloidní jizvu horního rtu a jednou jsme provedli transplantaci kůže na bércový vřed.
Při odjezdu do Afriky jsme si mysleli, že jdeme léčit a pomáhat. Během našich misí jsme si však stále více uvědomovali, že obohacování je oboustranné. Nebyli jsme to jenom my, kteří jsme dávali, ale zároveň jsme se stávali bohatší. Asi prvním šokem pro nás bylo to, že v této zemi jsme my byli ti „jiní“. Lidé se za námi ohlíželi, děti pokřikovaly a v zástupech se nás chodili dotýkat. Později jsme pochopili i jiný vztah lidí k sobě a okolí. Lidé zde ctí rodinné tradice a soužití, žijí více v kontaktu s přírodou. Nevytěsňuje se osobní zodpovědnost za vlastní stav. Pokud si někdo způsobí úraz, není vinen výrobce motocyklu nebo nekvalitní silnice, ale sám postižený, nemoc chápou jako součást života. To samozřejmě ovlivňuje i vztah mezi pacientem a lékařem, který je podstatně čistší. Pacient přichází, aby mu bylo pomoženo, a lékař se snaží pomoci. Tak je to všemi chápáno a funguje to.